Malesina :-)
460-.JPG

MALESINA*CZ

268-.JPG

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (63 | 90%)

Které domácí zvíře je vaše nejoblíbenější?

Kočka (82 | 72%)
Pes (13 | 11%)
Papoušek (3 | 3%)
Křeček (4 | 3%)
Morče (3 | 3%)
Králík (6 | 5%)
Jiné (3 | 3%)

Kolik máte doma koček?

1 (21 | 22%)
2 (45 | 46%)
3 a více (18 | 19%)
Sestavuji aktuální kalendář ...


Kočka a historie

Kočka domácí (Felis catus), je zoologicky zařazena do řádu šelem (Carnivora), čeledi kočkovitých (Felidae) a podčeledi malých koček (Felinae).
Čeleď kočkovitých je ve srovnání s jinými čeleděmi velmi málo tvarově variabilní a tak je malá domácí kočka skutečnou miniaturou svých velkých „bratranců“ a „sestřenic“, tedy lva, tygra a dalších velkých kočkovitých šelem.

Čeleď kočkovitých šelem se rozděluje do tří podčeledí:

Panthera – zástupci jsou lev, tygr, levhart a další velké kočky
Acinonyx – jediným zástupcem je gepard
Felis

Podčeleď Felis je ze všech nejpočetnější – má asi 40 zástupců, kteří jsou, co se týče velikosti dosti různorodí. Patří sem například puma (Felis concolor), která váží kolem 40 kg, ale také kočka černonohá (Felis nigripes) s váhou pouhý 1 až 2 kg. Dalšími zástupci jsou kočka divoká (Felis silvestris), kočka bažinná (Felis chaus), kočka rybářská (Prionailurus viverinus), kočka bengálská (Prionailurus bengalensis) a mnoho dalších krásných a zajímavých divokých koček. Patří sem také kočka domácí (Felis catus). Ze zoologického hlediska jsou plemena kočky domácí považována za poddruhy Felis catus.

ŽIJÍCÍ PRAPRAPŘEDEK

Kočka divoká (Felis silvestris) je u nás kriticky ohroženým druhem. Okrajově se vyskytuje v lesích na Moravě a několik párů žije i na Šumavě. O něco hojněji se však vyskytuje na Slovensku a na dalších místech Evropy, i když tam je druhem (pouze) chráněným. Na klesajícím počtu divokých koček se podílí nejen to, že je úředně vedena jako lovná zvěř (a myslivci se podle toho k ní donedávna chovali), ale také postupné mizení původních lokalit, kde měly kočky divoké svá teritoria. O něco lepší situace je za hranicemi Evropy, kde dosud žijí africké a asijské poddruhy kočky divoké.

Charakteristickým životním prostředím kočky divoké evropské jsou bukové, dubové nebo smíšené lesy ve vyšších polohách.

Kočka žije samotářským životem, dokud v únoru až březnu nenastane čas páření. Po 63 až 68 dnech rodí ve skrytém pelechu 3 až 5 mláďat, kterým se po 10 dnech otevírají oči a ve stáří 6 až 7 týdnů začínají přecházet na masitou potravu. Zvířata pohlavně dospívají koncem prvního roku života a v přírodě se dožívají 12 až 14 let. Hlavní potravou kočky divoké jsou drobní hlodavci, zvláště v podzimních měsících, někdy ptáci, obojživelníci, hmyz nebo zcela výjimečně větší savci (zajíc polní). Nejčastěji loví na okraji lesních porostů za šera a v noci, přes den se skrývá v dutinách stromů nebo ve skalních štěrbinách. Hranice asi 50hektarového teritoria si značkuje škrabáním stromů nebo trusem.

Kočka divoká váží kolem osmi kilogramů, její výška je asi 44 a délka maximálně 80 centimetrů. Má šedou až šedohnědou srst, mourovatě pruhovanou. Její africké a asijské příbuzné mají nažloutlou nebo načervenalou barvu.

Na záchranu kočky divoké se vědci pokoušejí v sousedním Německu o reintrodukci zaniklých populací. Kočky divoké se mohou pářit s kočkami domácími a dochází tak ke snižování genetické hodnoty druhu. Podle informací ze Skotska je až 40 procent tamních koček divokých kříženci.

Poddruhy kočky divoké, kočka plavá a kočka stepní, jsou předkové kočky domácí. Na vzniku kočky domácí, Felis catus, se podílely druhy divokých koček, především kočky plavé, Felis silvestris lybica, indická kočka stepní, Felis silvestris ornata, a evropská kočka divoká, Felis silvestris silvestris.

Kočka domácí (Felis catus) je domestikovaná forma kočky divoké, která je již po tisíciletí průvodcem člověka. Stejně jako její divoká příbuzná patří do podčeledi malé kočky, a je typickým zástupcem skupiny. Má pružné a svalnaté tělo, dokonale přizpůsobené lovu, ostré drápy a zuby a vynikající zrak, sluch a čich.

Kočka domácí vždy sloužila člověku především jako lovec hlodavců, v současnosti se uplatňuje také jako společník člověka. V některých oblastech Číny je konzumováno kočičí maso, ve třetím světě je kočka domácí rovněž kožešinovým zvířetem a výrobky z kočičí kožešiny se dostávaly i na evropský trh. V červnu 2007 byl však dovoz kočičí kůže a kožešiny zakázán.

Člověk rozšířil kočku domácí prakticky na všech kontinentech (s výjimkou Antarktidy), na mnoha místech zpětně zdivočela. V Austrálii a na dalších ostrovech a souostrovích je kočka domácí vedena jako jeden z nejnebezpečnějších invazních druhů, který se velkou měrou podílí na likvidaci původní fauny.

DOMESTIKACE KOČKY DOMÁCÍ

Nejstarší známé důkazy o soužití člověka a kočky pochází z období asi před 4 500 lety. K domestikaci došlo ve Starém Egyptě v údolí Nilu. Dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie. Na rozdíl od ostatních zvířat si kočka vybrala člověka a ne naopak. Člověk totiž přitahoval ke svým skladištím potravin myši a krysy a těmito hlodavci se kočky živí. Předkové těchto koček pravděpodobně patřili k poddruhům divoké kočky, kočky plavé, kočky divoké evropské a kočky stepní. Tyto poddruhy se staly předchůdci dnešních plemen kočky domácí.


STAROVĚK

Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni – Bastet, která byla zpodobňována v podobě kočky a poblíž jejích chrámu ve městě Pibaste, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího slunce, měsíce, plodnosti, štědrosti aj. Zobrazovali ji jako malou kočku se lví hlavou a později jako ženské tělo s kočičí hlavou. Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem.

Řekové a Římané pokládali kočku za zvláštní domácí zvíře, na lov myší upřednostňovali fretky. Později dostaly řecká bohyně Artemis, římská bohyně Diana a skandinávská bohyně Freya jistou podobu s kočkou.

Do Evropy se dostaly kočky obchodními cestami z Malé Asie. První doklady o kočkách nacházíme na řeckých vázách z 5. století př. n. l. O další rozšíření se postarali Féničané se svými obchodními loděmi.

Do Číny a Japonska se dostaly kočky z dnešní Indie. Kočky zde představovaly důležitou součást náboženských obřadů a v Číně měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového a chránit staré rukopisy v chrámech před potkany.


STŘEDOVĚK

Za vlády římského císaře Octaviana Augusta se dostaly kočky do Říma, kde se staly ozdobou salonů bohatých Římanů. Brzy však se dostaly i do nižších vrstev a římští legionáři si je brali na svá vojenská tažení na sever a tak se kočky dostaly i do Velké Británie. Do 10. století našeho letopočtu byly kočky považovány za hodné ochrany, za přinášející štěstí a v mnohých krajinách (Anglie, Skotsko) byl vydán zákaz jejich zabíjení včetně stanovení pokuty za zabití.


KOČKA A ČARODĚJNICTVÍ

Pohled na kočku se změnil s příchodem středověké inkvizice, kdy se vše, co předtím na nich lidé obdivovali (pružné pohyby, individualita a nezávislost) stalo podezřelým. Inkvizice vyhlásila kočku za posedlou zlými duchy, protože má v očích pekelný oheň, a za spojenkyni čarodějnic a ďábla. V té době začaly být kočky upalovány spolu s čarodějnicemi, černá kočka se stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil, že černé kočky chovají pouze církevní odpadlíci a vyhlásil je za ďábelská stvoření.

Přesto se však zejména v chudých vrstvách, ale i mezi šlechtici a duchovenstvem nalezli milovníci koček.


KOČKA V NOVÉM SVĚTĚ

Přes pronásledování koček ve vrcholném středověku používali námořníci kočky na svých lodích pro lov myší a krys. Takto se postupně kočky dostaly do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland.


NOVOVĚK

S nástupem novověku se situace koček znovu obrátila a v období baroka se staly ozdobou salonů. Postupně se však obyčejná kočka jevila příliš obyčejnou a začalo její šlechtění. V 17.století se do Evropy dostaly první dlouhosrsté kočky z perské provincie Chorasán. Ze začátku byly všechny dlouhosrsté kočky nazývané angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka.

Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let. První výstava koček se konala v Londýně v roce 1871. Objevilo se na ní i několik exemplářů siamské kočky, v té době poprvé dovezené do Evropy. V dnešní době existuje celá řada organizací chovatelů koček, z nichž v Evropě je nejznámější Mezinárodní felinologická federace FIFe.
Doufám, že se Vám moje stránky líbí a že se sem znovu vrátíte...

Malesina.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one